CO KUPUJEME OVLIVŇUJE TO, KDE ŽIJEME

Nakupujeme-li produkty, jejichž výroba zatěžuje životní prostředí, zneužívá práce lidí v zemích třetího světa, způsobuje utrpení hospodářských zvířat, dáváme tím signál výrobci, že tohle všechno nám nevadí a motivuje jej to k tomu, tyto praktiky užívat i nadále.

Jednou z cest je upřednostňování výrobků s tzv. „environmentální přidanou hodnotou“, to znamená výrobky, které nejenže sám výrobce deklaruje jako příznivé životnímu prostředí, ale jejichž minimální negativní dopad na životní prostředí potvrdí i nezávislá třetí osoba.

Návod k tomu, které výrobky z široké nabídky obchodníků jsou skutečně ekologicky šetrné, a které nikoliv nám poskytuje tzv. environmentální značení. Jedná se o značky, o jejichž udílení rozhoduje nezávislý nejčastěji státní či státem pověřený orgán, který potvrdí, že daný výrobek skutečně splňuje slibované environmentální charakteristiky. Zřejmě u nás nejpoužívanější ekoznačky jsou značka Ekologicky šetrného výrobku pro spotřební zboží a značka „Biozebry“ pro biopotraviny.

Zastaveme se u biopotravin, které jsou v současné době vděčným mediálním tématem a dokola se probírá jejich pozitivní či negativní vliv na zdraví konzumenta. Většině těchto debat však uniká, že biopotraviny jako produkty ekologického zemědělství nejsou primárně produktem „zdravé výživy“, ale jsou především výrobkem s „environmentální přidanou hodnotou“.

To znamená, že cílem ekologického zemědělství je vyrábět kvalitní potraviny metodami, které nemají destruktivní vliv na okolní krajinu, ekosystémy a rozmanitost okolního života. Metodami, které nejsou závislé na lineárním spotřebovávání zdrojů, které neznehodnocují půdu a nedegradují živé tvory na pouhé stroje.

Stávající industriální zemědělství, proti němuž se ekologické zemědělství vymezuje, je téměř plně závislé na přísunu vstupů zvenčí. Biologické a ekologické nerovnováhy (škůdci, choroby) řeší hlavně pomocí pesticidů či umělých hnojiv, což jej činí závislým na spotřebě neobnovitelných, konečných zdrojů. Např. na výrobu 1 kg umělého hnojiva se spotřebuje přibližně 1,5 litru nafty[1] kg ropy. Industriální zemědělství tak není v systému konečných zdrojů dlouhodobě udržitelné.

Ekologické zemědělství, tedy systém, v němž vznikají biopotraviny je naopak založen na několika základních pilířích, kterými jsou především:

• preventivní opatření proti škůdcům a chorobám;
• zachovávání a zvyšování přirozené úrodnosti půdy;
• respekt k přirozeným potřebám hospodářských zvířat;
• recirkulace zdrojů s jejich minimálními vstupy a ztrátami;
• utváření biologicky a geneticky bohaté kulturní krajiny, která bude schopna zajistit životní podmínky pro všechny živé organismy;
• a především vnímání přírody jako jednotného celku se svou vlastní hodnotou.

Navíc, ekologické zemědělství je dnes v celé Evropě i v celém světě uznávaným, legitimním, přesně definovaným a zejména kontrolovaným způsobem zemědělské produkce, který splňuje podmínky trvale udržitelného rozvoje daleko více, než stávající zemědělství průmyslové. Nepochybně je však ekologické zemědělství teprve na začátku úsilí o vytvoření trvale udržitelného zemědělského systému.

Nicméně, budeme-li stále svou spotřební volbou preferovat výroky průmyslového zemědělství a potravinářské výroby a nedáme-li najevo svou vůli po výrobcích s environmentálním přesahem, nebude rozvoj ekologicky šetrných způsobů hospodaření v blízké budoucnosti nijak výrazný. Volbou biopotravin volíme zemědělství, jehož metody pozitivně ovlivňují kvalitu života naši i našich potomků.

Mgr. Jan Valeška, biospotrebitel.cz

[1] Zdroj: Comparison of energy inputs for inorganic fertilizer and manure based corn production, McLaughlin, N.B., et al. Canadian Agricultural Engineering, Vol. 42, No. 1, 2000.